Herunterladen
insert_drive_file
PDF
insert_drive_file
E-pub
insert_drive_file
XML
Teilen
Feedback
Danke für Ihr Feedback!

Auszug aus einem Interview mit Harry Weiss über seine Flucht in die ČSR

Metadaten Transkription Karte Quellenverweise

Metadaten

Transkription

  1. Deutsch
  2. Tschechisch

[...] Auch in Prag hatten wir Familie, dort war die Familie von Onkel Schmolka, das war der Schwager, der Ehemann der Schwester meiner Mutter. Sie waren sehr reich und man wusste über sie, dass sie in Prag die besten Beziehungen haben und dass sie alles einrichten können. Ihnen ist es auch gelungen meine Aufnahme an der Textilschule in Brünn zu veranlassen. So habe ich auch ein Visum für die Tschechoslowakei erhalten. Ich bekam den Vorschlag – Harry fliegt nach Prag, am Flughafen wird ein Rechtsvertreter der Schmolkas sein, dieser und die Schmolkas werden alles regeln, damit er in Brünn an der Schule angenommen wird. In der Zwischenzeit habe ich Tschechisch gelernt, was für mich überraschend mühsam war. Am Flughafen war der Rechtsanwalt, oder die Rechtsanwälte, und noch weitere „wichtige“ Leute und das einzige, was sie erreichten, war, dass ich direkt vom Prager Flughafen ins Polizeigefängnis gebracht wurde. Dies deshalb, weil ich unerlaubt die Grenze übertreten hatte. Ich war dort in der Zelle Nr. 13. Weil ich nur ein wenig Tschechisch konnte, war es kein so besonderes Erlebnis An der Wand stand mit Bleistift auf Deutsch geschrieben: „Geh zurück nach Hause, dort ist es besser!“ Das Essen habe ich nicht gegessen, es war schrecklich, und in den tschechischen Zeitungen konnte ich nur die Sportergebnisse lesen, ich konnte nicht einmal Sparta und Slavia entschlüsseln. Am nächsten Morgen brachten sie mich zum Prager Polizeipräsidenten, und der sagte mir, dass ich mit dreißig Tagen Gefängnis bestraft würde, wenn ich nicht noch am gleichen Tag nach Österreich zurückkehrte. Als ich aber Österreich verlassen hatte, hatte ich unterschrieben, dass ich dorthin als Jude unter Todesstrafe nicht mehr zurückkehre. Das interessierte allerdings niemanden besonders, wir verabschiedeten uns, er sprach deutsch. Er gab mir jedoch noch eine wichtige Aufgabe, dass ich, sobald ich nach Wien zurückkehrt sei im Fall meines Überlebens Kontakt mit der tschechische Botschaft in der Cumberlandstraße in Wien aufnehmen solle und dass ich ihnen augenblicklich melden müsse, falls ich auf dem Weg irgendwelche ungewöhnlichen Bewegungen der Armee, also der deutschen Armee feststellen sollte. Es war sehr schön über die Todesstrafe zu sprechen, aber falls ich ihr doch entrinnen würde, sofort wieder so handeln sollte, dass mir eine andere Strafe drohte. Danach steckten mich zwei Detektive ins Auto und fuhren mit mir als Akt der Freundschaft am Schmolkovic-Palais auf dem Altstädter Ring vorbei, wo Onkel Franz und Tante Stella waren. Und auch noch Großvater Schmolka und das einzige, was er zu mir sagte, war: „Wozu haben sie dich hierhergeschickt?“ Ich hatte großes Glück, ich halte mich für einen glücklichen Menschen. Glücklich in dem Sinn, dass, wenn ich an diese Textilschule in Brünn gekommen wäre, niemals raus gekommen wäre, denn bald danach besetzten die Deutschen die Tschechoslowakei. Weil ich nicht Tschechisch konnte, wäre ich aufgefallen und mit Sicherheit umgekommen. Das heißt, das war Glück. Meine Eltern wussten überhaupt nicht, was passiert war. Sie steckten mich in das nächste Flugzeug und ich flog nach Wien. Niemand am Flughafen besah sich meinen Pass und ich fuhr von dort aus mit der Straßenbahn zu den Eltern. Sie waren sehr überrascht, als sie mich sahen. Die folgenden beiden Monate beschäftigten sie sich damit, was aus mir werden würde. Es war klar, dass ich raus musste. Mit Hilfe eines Bekannten meiner Eltern und der Schwester erhielt ich ein falsches Transitvisum über Frankreich. Das auf normalem Weg beantragte Transitvisum dauerte lange, man musste das Zielland kennen und ein Eintrittsvisum dafür haben. Am 30. September l938 machte ich mich auf den Weg, nachdem ich mich von meinen Eltern verabschiedet hatte, stieg ich in den Zug und fuhr nach Paris. Dank einer französischen Gouvernante sprach ich fließend Französisch, auch hatte ich einige Male die Ferien in der Schweiz oder in Frankreich verbracht. Französisch fließend zu beherrschen gehörte in Österreich zur guten Erziehung. In Straßburg hatte ich noch ein paar letzte Mark, ich steckte sie in einen Umschlag mit der Adresse, klebte eine Briefmarke darauf und schickte sie zurück an die Eltern. Diese erhielten sie jedoch nie. Am Grenzübergang bei Straßburg kam der Passkontrolleur, der sich mein Visum sehr sorgfältig ansah, denn es war ein Transitvisum. Er fragte mich, wohin ich fahre, dass ich ohne ein Eintrittsvisum in irgendein Zielland jedoch kein Transitvisum haben könne. In diesem Moment rief ihn jemand zu sich, irgendein anderer Kontrolleur. Danach kam niemand mehr in unser Abteil. So gelangte ich nach Frankreich, eigentlich dank Zufall. Ich möchte nur noch hinzufügen, dass es am 30. September während eines zweistündigen Aufenthalts in München beim Umstieg am Bahnhof war, als am Nebengleis der Zug von Mussolini eintraf. Es war der Tag, an dem Mussolini, Chamberlain usw. den „großen Frieden“ schlossen – der 30. September l938 [...]

Ausschnitt aus einem Interview mit Harry Weiss (geb. am 11. 5. 1921 in Prag) vom 9. 5. 1993, geführt durch Anna Hyndráková, Jüdisches Museum in Prag

[...] Také v Praze jsme měli rodinu, tam byla rodina strýce Schmolky, to byl švagr, manžel sestry mojí matky. Oni byli velice bohatí a vědělo se o nich, že mají v Praze ty nejlepší styky, a že si mohou všechno zařídit. Jim se podařilo také zařídit moje přijetí na textilní školu v Brně. Tak jsem také dostal vízum do Československa. Dostal jsem návrh – Harry poletí do Prahy, na letišti bude zástupce Schmolků a ten a Schmolkovi všechno zařídí, aby byl v Brně přijat do školy. Mezitím jsem se učil česky, což bylo pro mě překvapivě obtížné. Na letišti byl právní zástupce, nebo zástupci, a ještě jiní důležití lidé a jediné, čeho dosáhli bylo, že jsem byl rovnou z pražského letiště odvezen do policejního vězení. To proto, že jsem překročil hranice nedovoleně. Tam jsem byl v cele č. l3. Protože jsem uměl trochu česky, nebyl to tak zvláštní zážitek. Na zdi bylo tužkou německy napsáno: Táhni zpátky domů, tam je to lepší! Jídlo jsem nejedl, bylo to hrozné, z českých novin jsem mohl číst jenom sportovní výsledky, Sparta, Slávia, ani to jsem nemohl přečíst. Příští ráno mě odvedli k pražskému policejnímu prezidentu, a ten mi řekl, že budu potrestán třiceti dny vězení, jestliže ještě týž den se nevrátím do Rakouska. Když jsem ale opouštěl Rakousko, tak jsem podepsal, že se tam jako žid, pod trestem smrti víc nevrátím. To nikoho ale moc nezajímalo, rozloučili jsme se, mluvil německy. Dal mi ale ještě jeden důležitý úkol, že jakmile se vrátím do Vídně, v případě, že to přežiju, mám navázat styk s českou ambasádou v Cumberlandské ulici ve Vídni a jestliže cestou zjistím nějaké neobvyklé pohyby armád, tedy německé armády, že jim to mám okamžitě ohlásit. To bylo moc pěkné, mluvit o trestu smrti, ale kdybych mu ušel, měl jsem hned zase jednat tak, aby mi jiný trest hrozil. Potom mě dva detektivové strčili do auta a jako přátelský akt se mnou jeli kolem Schmolkovic paláce na Staroměstském náměstí, kde byli strýc Franz a teta Stella. Ještě také dědeček Schmolka a jediné, co mi řekl, bylo: K čemu tě sem poslali? Měl jsem velké štěstí, považuji se za šťastného člověka. Šťastný v tom smyslu že kdybych se byl dostal do té textilní školy v Brně, tak bych se nikdy nedostal ven, protože brzy potom Československo Němci obsadili. Protože jsem neuměl česky, byl bych nápadný a byl bych jistě zahynul. Takže to bylo štěstí. Moji rodiče vůbec nevěděli, co se stalo. Strčili mě do příštího letadla a letěl jsem do Vídně. Na letišti se nikdo nedíval do mého pasu a já jsem odtamtud jel tramvají k rodičům. Ti byli velmi překvapení, když mě uviděli. Příští dva měsíce se zaměstnávali tím, co se mnou bude. Bylo jasné, že musím ven. Prostřednictvím jednoho známého mých rodičů a sestry jsem dostal falešné tranzitní vízum přes Francii. Tranzitní vízum vyžádané normální cestou trvalo dlouho, musela se znát cílová země a mít vstupní vízum tam. 30. září l938 jsem se vydal na cestu. Nastoupil jsem do vlaku poté, co jsem se rozloučil s mými rodiči a jel jsem do Paříže. Díky francouzské guvernantce jsem mluvil plynně francouzsky, také jsem strávil několikrát prázdniny ve Švýcarsku nebo ve Francii. To patřilo k dobrému vychování v Rakousku, umět plynně francouzsky. Ve Strassburgu jsem měl ještě několik posledních marek, strčil jsem je do obálky, na které jsem měl adresu, nalepil jsem znánmku a poslal zpět rodičům. Ale oni to nikdy nedostali. Na hraničním přechodu u Strassburgu přišla pasová kontrola a ten kontrolor si bedlivě prohlížel moje vízum, protože bylo tranzitní. Ptal se mě, kam jedu, že přece nemohu mít tranzitní vízum, aniž bych měl vstupní vízum do nějaké cílové země. V tom okamžiku ho někdo odvolal, nějaký jiný kontrolor. Potom do našeho kupé už nikdo nepřišel. Tak jsem se dostal do Francie, vlastně díky náhodě. Jenom chci dodat, že to bylo 30. září během dvouhodinového pobytu v Mnichově při přestupování na nádraží, kde na vedlejší kolej přijel vlak Mussoliniho. To byl den, kdy Mussolini, Chamberlain atd. uzavřeli veliký mír – 30. září l938. [...]

Quellenverweise

  • Updated 1 month ago
The Czech lands (Bohemia, Moravia and Czech Silesia) were part of the Habsburg monarchy until the First World War, and of the Czechoslovak Republic between 1918 and 1938. Following the Munich Agreement in September 1938, the territories along the German and Austrian frontier were annexed by Germany (and a small part of Silesia by Poland). Most of these areas were reorganised as the Reichsgau Sudetenland, while areas in the West and South were attached to neighbouring German Gaue. After these ter...

Národní archiv

  • 1954-10-01/2004-12-31 Státní ústřední archiv
  • NA
  • The National Archives